Home          Výstavy             Fotogalerie          Co nabízíme             Návštěvní kniha             Odkazy             Kontakt   


Porod v přímém přenosu 4.10.2011

     Anne  Marie (Eimi) a Akim budou rodiči. Ultrazvuk nám ukázal sice jen tři miminka, ale předpokládáme, že jich tam bude více. Jsou potvůrky určitě schované pod hrudníkem. A tak jsem se moha těšit na malé zlaťáčky a doufat, že budou mít zlatý kožíšek po tátovi. Na půlce březosti se Eiminka začala pěkně rozšiřovat v hrudníku i v bříšku.
                                                                                                                   
Termín porodu se blížil. Anne Marie se rozhodně nechovala jako zodpovědná budoucí matka. Její temperament s pokračující březostí nepolevoval, jak sem doufala. Stále byla bláznivá, nezřízeně lítala a divočila s Codettkou . Každým dnem se měla štěňata narodit, ale Anne Marie nevypadala jako těhule. Asi si nechtěla zkazit postavu. Od půlky březosti nijak výrazně nepřibrala, jen ji povolily cecíky. Při pohmatu na její bříško jsme si nebyli jisti, jestli cítíme pohyby, nebo co vlastně cítíme. Od 58 dne do 65 dne březosti jsme neviděli jediný signál, že by se porod blížil. Nehrabala, nebyla nervózní, neotáčela se dozadu, nezadýchávala se a apetit měla pořádný. Do připravené porodní bedny jít odmítala. Pokud jsme ji tam přes její vůli donutili vlézt, jakmile jsme se ztratili z dohledu, utekla pryč. Když nastal 65 den od druhého krytí, rozhodli jsme se, že pokud do odpoledne neporodí, budeme muset na ultrazvuk. Po desáté dopoledne Anne Marii praskla voda. Trošku se zklidnila, začala polehávat a pospávat. Když se více než dvě hodiny nic nedělo, vzala jsem maminu ven, aby se protáhla. Rozpohybovala se opravdu hodně, protože opět nezřízeně lítala, válela se na trávě a vůbec se nechovala tak, jak její stav vyžadoval.
 
Celý den jsme strávili hlídáním a kontrolováním. Zatím co nám Eimy dělala veliké starosti, ona si je rozhodně nepřipouštěla. Stahy se nedostavily a tak jsme se vydali do Poděbrad k panu doktorovi. Ultrazvukové vyšetření mám potvrdilo to, čeho jsme se obávali. Eiminka čekala jen jedno štěňátko, kterému se na svět vůbec nechtělo. Naštěstí srdíčko dosud tlouklo.  Plod byl hodně vysoko, a proto dostala fenka provokačku. Půl hodiny jsme se s ní procházeli po poli, i když procházeli velmi mírně řečeno. Anne Marie lítala jako by se nic nedělo. Když jsme se vrátili do ordinace, ultrazvuk nám ukázal, že provokačka nezabrala. Museli jsme se rozhodnout, jestli podstoupit císařský řez hned, nebo ještě počkat do noci. Vzhledem k tomu, že voda praskla před více než sedmi hodinami, štěňátko bylo hodně vysoko a Eiminka neměla v průběhu dne žádné stahy, rozhodli jsme se neriskovat a zákrok provézt ihned.

Anne Marie dostala včeličku a brzy spala jako miminko.
 
Zákroku jsme byli přítomni po celou dobu, a tak jsme na vlastní oči viděli, jak přišel na svět náš jediný chlapeček. Když ho vytáhli a oživili, předali nám ho, abychom ho osušili a masírovali jeho dlouhé tělíčko. Kluk vážil 500 gramů, tedy v podstatě měl normální porodní váhu. Brzy se začal projevovat velmi hlasitě, snažil se vylézat z pleny a dral se nahoru. Hledal mámu, která dosud spala na operačním stole.   
 
 
Operace proběhla v pořádku a Eiminka se začala pomalu probouzet. Odnesli jsme ji do auta a uložili do deky. Probouzení Anne Marie se neobešlo bez problémů. Eiminka se začala šponovat, jako by byla v křeči a hodně naříkala. Letěla jsem pro doktora, aby se na ni šel podívat, protože jsem měla strach, co se děje. Byla jsem ubezpečena, že je to normální a že to přejde. Zůstali jsme u ní sedět v autě před ordinací a snažili ji uklidnit. Těžko říct, jestli byla Eimi po narkóze zmatená, a proto se tak bránila. Nikdy jsem takové probuzení psa z narkózy nezažila. Když se uvolnila, vyrazili jsme k domovu. Anne Marie celou cestu velmi naříkala, ve mně byla malá dušička, srdce se mi svíralo a neubránila jsem se slzám.
A to jsem nevěděla, že nás čeká další trápení a problémy s Anne Marii jako s matkou. Když jsem se na našeho jedináčka dívala, říkala jsem si, že je to pěkný dáreček.  Pejska jsme pojmenovali Darek s krátkým a.

     Po návratu domů jsme se pokusili využít zmatku Eimy a uložit ji do porodní bendy.  To se nám podařilo bez většího odporu, ale jen na krátkou dobu. Přiložili jsme k ni Darečka a čekali jak se bude chovat. Neprojevila se nijak, a jakmile jsme ji na chvilku pustili z dohledu, potomka opustila. Eimi sice ještě nebyla zcela při smyslech, ale do bedny jsme ji již nedostali. Jakmile jsme ji k bedně přivedli, začala se na vodítku spínat a chtěla utéct. Pokusili jsme se vzít ji do náručí a do bedny ji položit, ale to také neklaplo. Eimi si lehla na záda a nedala se zvednout. Nemělo cenu vystavovat ji dalšímu stresu, a tak jsme ji nechali, ať si lehne, kam uzná za vhodné. Schoulila se do kouta za šicí stroj a nechtěla na sebe dát sáhnout. Dokonce začala hrčet a cenit zuby.  Darek zatím mámu hledal a hlasitě kňoural. Eimi se nechtěla z kouta hnout. Čas běžel a bylo nutné Darka co nejdříve přiložit a dát mu pít. Nezbylo, než fenku silou vytáhnout. Do bedny jsme ji už nenutili. Na zem jsme dali deku a na ni si Eimi nakonec lehla. Když jsem k ni přiložila Darka, začala se ošívat, vrčet a ukazovat  zuby. Po několikerém okřiknutí si sice dala říct, přestala hrčet, ale ležela našponovaná jako v křeči a od štěněte se odvracela. Všechny pokusy aby se pejsek přisál  selhaly. Darek se po Eimi šplhal a hlasitě ječel. Každý náš pokus navést ho na cecík byl marný. I když se nám podařila otevřít jeho tlamička a navedli jsme ho, nedokázal se chytit, řval a dral se někam vzhůru. Čekala nás dlouhá noc. Eimi znechuceně držela, potomka si však ani neočichala, ani neolízala.  Darek se opakovaně nedokázal přisát. Časová prodleva, mezi porodem byla čím dál tím větší a to bylo dost zlé. I když máme s chovem zkušeností dost, tady byla každá rada drahá. Kojeneckou lahvičku jsme doma měli, štěněčí mléko však ne.
 
Pak nás napadlo řešení, které by mohlo klapnout. Naše labradorka Bessy přivedla na svět před čtrnácti dny (jak jinak při naší smůle) také jen jedno štěně, fenku Fidorku. Bessynku jsme přestěhovali do Eiminčiny ložnice a zkusili k ni přiložit Darečka. Bessy se zachovala jako správná máma. Darka okamžitě přijala za svého a začala ho olizovat. Pokusy o jeho přisátí se nedařily, pejsek sice dudlal, ale nepil. Nechali jsme ho Bessynce na starost v naději, že si s ním jeho adoptivní máma poradí. A jak se ukázalo, zvládla to. Darek dudlal, Bess ho olizovala a od cecíku ho vždy odstrčila. Dareček se o něj začal více drát a přisál se. Vypadalo to nadějně.
       Eimi se zatím zašila do bezpečí za šicí stroj. Chápala jsem, že je zmatená. Byl to její první vrh, přirozený porod si neprožila a narkóza ještě působila. Počítala jsem s tím, že se to druhý den srovná a že z ni bude ještě dobrá máma. Proto jsme se rozhodli zkusit k ni přiložit Fidorku, která byla veliký dravec. Potřebovali jsme, aby Eiminku roztahala a fence se začalo tvořit mléko. Eiminku jsme podrželi a zatímco jsme ji hladili a chválili se Fidorka  přisála jako malá pijavice. Eimy se nijak nebránila a přesto, že o Fidorku neprojevila žádný zájem, ležela již v klidu a podřimovala.
    

Celá noc proběhla v rámci kojení a péče o novorozence. Naděje, že se Eimi ujme své mateřské povinnosti, vzala ráno za své. Darka odmítala, neměla zájem si ho ani olízat, ani očichat, nechtěla ho mít u sebe a stále od něj utíkala. Roli matky celý den kompenzovala Bessy, která s nelibostí sledovala, jak ji Darka bereme a přikládáme ho k Eimi. Fidorku jsme opakovaně přikládali kvůli udržení schopnosti kojit. Anne Marie si to sice nechala líbit, ale naprosto bez zájmu. Pozdě odpoledne, když byla Bessy venku jsem Eimi načapala, jak kouká do bedny na obě miminka. Moc jsem ji pochválila, jaká má krásná miminka a začala jsem ji povzbuzovat. Eimi vkročila do bedny předníma nohama a dívala se z jednoho štěněte na druhé. Přistrčila jsem ji Darka a doufala. Eimi ale udělala pravý opak, než jsem čekala. Očichala a olízala Bessynu Fidorku a vycouvala z bedny.

Jak se zdá, Eimy ztratila mateřské pudy díky císařskému řezu. Kdyby nebyl Darek jedináček, možná by bylo všechno jinak. A tak zůstal Dáreček v péči náhradní matky a vedle Fidorky mu bylo rozhodně lépe, než samotnému. V rámci časových možností jsme i přesto prvních pár dní uplatňovali střídavou péči. Stále jsem se nedokázala smířit s tím, že je Eimi tak špatná matka.

Třetí den po porodu začala Anne Marie nesměle pokukovat po Bessynce a jejích dětech. Odpoledne začala nosit plyšového medvěda, ležela u něj, chodila nám ho ukazovat a hlídala si ho. Proto jsme se rozhodli dát ji další šanci stát se tou správnou mámou. Bessy jsme pustili proběhat ven a Eimi jsme poslali do“ ložnice“ Šla tam bez nadšení, ale dobrovolně. V bedně se natáhla a obě štěňata nakojila. Neolizovala je, neočichávala je, ale trpělivě držela. Venku se rozpršelo a Bessy se začala dožadovat domů. Pustili jsme ji a sledovali, jak se bude chovat, až uvidí Eimi v bedně. Nakoukla do bedny, a když Eimy zahrčela, odešla za mnou.  Zatím co si obě děti užívaly přízně Eiminky, Bessy mi dělala společnost, motala se u kuchyňské linky a koukala, jestli něco dobrého neupadne. Něco málo na zub dostala a když zjistila, že už nic nebude, vlezla do bedny za Anne Marií, sedla si do druhého kouta a koukala na své mimino v Eiminčině klíně, Eimi trošku pobrblávala. Nechala jsem ji jejího synka a Fidorku jsem dala mámě Bessynce. Maminy kojily pospolu a neměly vůči sobě žádný problém. Nakonec své potomky kojily různě na střídačku. Přesto jsem je měla pro jistotu po celou dobu pod dozorem, kdyby si to holky chtěly nějak vysvětlovat.
                                                                              

A tak se stalo, že máme doma dvě mámy, které se střídají v péči o dvě psí miminka. A zatím to klape. Bessy se je má v péči zpravidla v noci a Eimi ve dne. První dny byla přece jen pod dozorem, protože jsme ji tak moc nevěřili. Nyní je to již v pořádku a Anne Marie je pečlivá máma.

 

Akim a Eimi - vrh D